Dovolená byla kouzelná. Když člověk na chvíli "vypne" svůj normální život, přenese se mimo signál a užívá si prostě daný moment, všechny problémy a starosti odplují. Během krásných prožitků se svým milým, putováním Dolomity, mě napadlo několik myšlenek. Člověk má čas se zastavit, ponořit se více do svého já, být vděčný za to, co mu život přinesl a radovat se z každého momentu. Tady jsou, mých 5 nejsilnějších myšlenek za 5 dní. Souhlasíte s nimi?

1. Den první - "I cesta je cíl."

Hned první den jsme se vydali k nejnavštěvovanějšímu místu v Dolomitech - skalnímu útvaru Tre Cime. Pokud zadáte do Googlu Dolomity, vypadne na vás 1000 blogových článku a v každém z nich Tre Cime určitě najdete. A i když je nepochybně toto místo krásné a jedinečné, to, co jsme viděli všude kolem, bylo upřímně ještě krásnější a jedinečnější.

Pozorovali jsme, jak se mraky linou přes hřebeny hor, smáli jsme se obrovskému balvanu, který jen tak prostě skončil u turistické cesty, sledovali jsme divoké koně. Vydali jsme se jinou cestou, než jsme plánovali a překonávali nejisté úseky. Našli jsme díky tomu kryt z 1. světové války. Krmili jsme horské vrány tousty (pardon ochráncům zvířat, ale vypadaly hladově.). Našli jsme i na tak navštěvovaném místě skrýše, kde nikdo nebyl a příroda tam byla jen pro nás. A co víc, byli jsme tam spolu.

Neutíkejte, zastavte se, zkoumejte. Spousta lidí, když dosáhne svých cílů, tak z nich mají radost jen chvíli či skoro vůbec. Užívejte si cestu, cíl je jen třešničkou na dortu. Poděkujte tomu druhému, že je na cestě s vámi. Nebojte se sejít z cesty a jít kousek jinudy, vždycky se přeci můžete vrátit.

2. Den druhý - "To nejlepší vás čeká poté, co překonáte sami sebe."

Druhý den, plánovaný odpočinkový, se nakonec změnil v jeden z nejnáročnějších, avšak jeden z nejlepších turistických zážitků vůbec. Počasí nám ze začátku nepřálo. Přijeli jsme k Passo di Giau a ocitli se v mraku. Na chvíli se sice trochu vyčasilo, ale po pár kilometrech jsme klopýtali po mokrých balvanech za deště. (No nevypadá ta fotka jak z Harryho Pottera? :))

Následně se začalo počasí ještě zhoršovat. Kromě deště nás doběhl další mrak a my jsme neviděli dále, než na pár metrů. Vysoké stoupání po mokrých skalách šlo velice pomalu a mně docházely síly. Když už jsme si mysleli, že jsme nahoře, objevili jsme, že ani omylem. Další stoupání. Ztratili jsme se a nevěděli, kudy dál, promáčení. Dvakrát jsme se rozhodovali, jestli se neotočit a jít prostě zpátky. Můj muž Lukáš mě podporoval ze všech jeho zbylých sil. Tak jsem to také nevzdala. Všechno spolu zvládneme, tak jdeme.

To, co nás čekalo, neumím asi slovy popsat. Když jsme se nakonec vyškrábali skoro po čtyrech nahoru, mrak odplul a odkryl nám vše, co jsme celou dobu měli jen v mlze. Bylo to dechberoucí! Sedla jsem si a poslouchala ... ticho. Absolutní ticho. Nikdy jsem nezažila venku v přírodě moment, kdy opravdu neslyšíte vůbec nic. Ani vítr, ruch z okolí. Nic. Nikde ani noha.

V takových chvílích musíte dát zapravdu těm, kteří říkají, že ty nejlepší věci jsou zadarmo. Seděli jsme vedle sebe, vytáhli sendviče a dívali se do údolí, svítilo na nás sluníčko a kolem nás byly jen podzimní hory. My dva a svět. Je to ten nejsilnější zážitek, který z cestování mám. Pokud překonáte sami sebe, čeká vás něco nádherného a zaslouženého. Slibuju.

3. Den třetí - "Váš pohled na svět tvoří vaši realitu."

Třetí den jsme již opravdu odpočívali. Nohy jsme měli jak dvě konve a rozhodli se navštívit 3 městečka. Počasí nám přálo - lilo ještě více než druhý den :-).

No a co? Měli jsme takovou radost, že můžeme zapadnout do italské kavárny a vyzkoušet konečně pravé tiramisu. (Chutná to jinak, co si budem!) Měli jsme radost, že tady můžeme vůbec být. Smáli jsme se tomu, že naše oblečení už asi nikdy neuschne. Cpali jsme se pizzou z okénka a oblizovali se na všechny strany.

Užívali jsme si i cestu autem přes 6321 italských zatáček a šli pohladit krávu přes ohradník. Ten den byl skvělý. Pokud chcete vidět den krásný, bude krásný. Pokud chcete hledat pozitivní věci, vždy je najdete. Pokud budete vděční za maličkosti, každé malé dobrodružství bude velkým dobrodružstvím.

Malý test - zkuste si například všímat, kolik lidí se na vás usměje přes den. Budete se divit, kolik jich napočítáte. No a schválně, kolik lidí se na vás usmálo včera? Pokud na něco zaměříme pozornost, budeme takových situací vnímat mnohem více.

4. Den čtvrtý - "Nezoufejte nad věcmi, které nedokážete ovlivnit."

Čtvrtý den jsme se vydali na jedno z nejvíce instagramových míst, které se v Dolomitech nachází - Seceda. Dle předpovědi mělo nahoře lehce sněžit, viditelnost v čase 11-13 hodin měla být dobrá. Měla. Počasí v horách. Haha.

Už po pár minutách jsme do sebe nalívali čaj a kochali se vánoční atmosférou. Cesta začala být opět náročnější, než se zdálo a opět jsme se ztratili. Cestu jsme si nakonec hodně prodloužili a poslední kilometry šli ve sněhové vánici, která nás štípala do očí. Byli jsme vyčerpaní, byla nám zima a neviděli jsme na krok. A nakonec jsme tam přeci jen došli. Teda, mysleli jsme si to.

Pravý view point se nacházel asi o 200-300 metrů dále, ale to jsme netušili. Neviděli jsme nic než bílo. Útěchou se nám stal guláš s parmazánem v místní chatce a italské espresso. V situaci, kdy jsme zaplatili docela pěknou pálku za parkovné a lanovku dole v údolí, vyškrábali se ve sněhové vánici nahoru a tam neviděli nic, by spousta lidí byla asi zklamaná. My ne.

Můj muž hned po snědení té výborné polévky říká "Tyjo, tak to byl fakt zážitek, no nic, musíme se sem vrátit znovu." A proto ho moc miluji. Stejně jako já ví, že pokud věci nemůžete ovlivnit, není třeba se tím trápit. My jsme mohli ovlivnit to, kudy půjdeme, kde se zastavíme. Kolik hezkých slov si řekneme a čemu se zasmějeme. Mohli jsme ovlivnit, jestli se pak odměníme výbornou večeří nebo ne. Zamýšlejte se vždy nad tím, co můžete změnit vy sami, co můžete skutečně ovlivnit. Pak člověk prostě přijímá ten život takový, jaký je. A je moc vděčný.

5. Den pátý - "Limity jsou jen ve vaší mysli."

Poslední den jsme se vydali k nádhernému mléčně tyrkysovému jezeru Lago di Sorapis. Lukáš původně plánoval cestu přes vrcholek hory, ale kvůli počasí, které se zdálo už více zimní než podzimní, jsme myšlenku opustili a šli "pohodovou cestou". 300 metrů převýšení? Ts. Pohoda.

Cesta se zdála opravdu do první půlky nenáročná. Dospěli jsme však k bodu, kde jsme se na chvíli zastavili, jestli nejdeme špatně. Cesta vypadala jako ferrata, kde bychom potřebovaly jištění. Aha, není. Cože?

Úseky, které sice byly jištěné lanem, by si v takovém počasí zasloužili i ferratový set. Poslední kilometry byly pomalé, klouzavé a šílené, avšak s přenádherným výhledem, který by kde komu vyvolal silné závratě. Jak můžete vidět na fotce, hory se rozhodly v jednom bodě udělat čáru a oddělit podzim od zimy. A tak jsme došli ke slavnému jezeru, které bylo nad naše očekávání. Jedinečné.

Bylo to nádherné ukončení celého dobrodružství. Pomalu jsme se vraceli zpátky a loučili se s horami. "Vrátíme se!" volali jsme a snažili si vrýt všechny pohledy do paměti. No a proč ta myšlenka "Limity jsou jen ve vaší mysli"? Po návratu na ubytování jsme měli dost. Nebolely nás jen nohy ale celé tělo bylo (příjemně) unavené z celých 5 dní. Když jsme se podívali znovu na trasu, zjistili jsme, že jsme se dívali špatně.

Žádných 300 metrů převýšení, ale skoro 800! Kdybych tohle věděla dopředu, věřím, že by se celá cesta zdála mnohem náročnější. Únavu jsme připisovali tomu, že už jdeme několikátý den a naše fitness těla (rozuměj za poslední dobu gaučink) nejsou prostě na takovou zátěž zvyklá. A hele, ono to náročné bylo, ale my jsme si celou dobu mysleli, že převýšení je jen 300 metrů.

Limity jsou prostě tam, kde si je sami dáte. Pokud věříte, že něco zvládnete snadno, bude to snadnější. Pokud budete věřit sami sobě, vaše limity se budou posouvat. A to nemyslím jen sport. Ale i schopnost se cokoliv naučit, mít práci snů, získávat nové zážitky, umět pracovat se svými emocemi.

Děkuji za tohle všechno. Děkuji, že jsem mohla přemýšlet i vypnout. Že jsem mohla tohle vidět. Že jsem tam byla s tebou. Eliška